První veteránské značky

V životě každého muže je několik zásadních okamžiků – první děvče, první dům, první potomek a také první veteránské značky.
A to jsem ještě našel v zásobách starý trojúhelník z mého původního brouka. Léto může začít. [smilie=andere047.gif]

Jak jsem koupil brouka

Po prohledávání inzerátů tady i v zahraničí jsem už pomalu propadal beznaději. Zvlášť u některých prodejců (bohužel často i u nás) jsem hodně ztrácel náladu. Většinou to je hroznej vrak, někdy je to dokonce něco úplně jiného, než se nabízí v inzerátu, jedno je však společné – je to za hrozný peníze. Nakonec jsem znovu napsal jednomu majiteli brouka v Chorvatsku i když požadoval víc, než jsem za to chtěl dát. Po troše mailování a zasílání různých fotek, jsem mu navrhl mou cenu. A i když za to chtěl výrazně víc, nakonec přijal s tím, že si to ale musím ještě tenhle týden odvézt. To by asi šlo. Sehnal jsem plaťák (velmi dobře), zblbnul kamaráda, směnil peníze a ve čtvrtek večer jsem vyrazil. V pátek ráno jsem stál před barákem v Záhřebu a zdravil se s pánem. On pak otevřel garáž, nastartoval a vyjel. Až teď si uvědomuju, že tam asi bylo už rozhodnuto. „Ono to normálně jede, motor vrčí a vypadá to fakt, tak jako na fotkách.“ Dál už to uteklo nějak moc rychle. Prohlídnout auto, zkontrolovat papíry, dojet potvrdit smlouvu k notáři, zaplatit, naložit a najednou jsem stál na benzínce za Záhřebem a měl jsem brouka.

Brouk byl vyroben ve čtvrtek 13.května 1971 v bílé barvě, motor 1300, 33Kw, modrý originální interiér, dokonce i s rádiem. Naprosto žádná úprava. Proč taky, vždyť ho od roku 1971 až do odhlášení roku 2009 vlastnil pan Binc ze Záhřebu. Ano, celou dobu ho měl jeden vlastník, až do svého skonání. To je pro mne neuvěřitelný. A musel o něj hrozně pečovat, protože to neni vůbec zrezlý. Tedy něco se tam přeci najde, jako obvyklé místo pod rezervou, zadní podlahy a mírně stupačky, ale jinak je to v pořádku. Ano, taky jsem tomu nevěřil u 45 let starého auta a po tom, co jsem viděl jinde. Dokonce i chromy jsou v pořádku. Ale nechci to zakřiknout, mám ho ještě krátce a nestihl jsem to celý prolézt.

Vzali jsme ho v sobotu na malou projíždku, aby jsme viděli, co všechno umí. Jo jasný, bude se muset vyměnit olej, promazat řízení a zrevidovat brzdy, koupit nové výměníky, ale jinak je to opravdu „superbouk“. A jelikož jezdil celý život v Chorvatsku a je na to asi zvyklý, tak mu budeme prý řikat Buba. Tak v pátek začala nová kapitola našeho života s Bubou.

Můj starý brouk

Kdysi jsem měl brouka. Bylo to ještě v době, kdy bylo možno potkat brouky běžně na ulici, kdy se s ním jezdilo do práce, v létě a třeba i v zimě. Takový byl i ten můj. Byla to červená 1302 z roku 1972. Možná, pro někoho už to nebyl brouk, ale tenkrát se to tak nebralo. Byl jsem mladej, hodně jsem toho s ním zažil a myslím, že to bylo nejlepší auto, co jsem měl. Dokonce jsem se v něm i oženil. A jak to tak bývá, na řadu přišly děti a bydlení a i brouk vyžadoval svou péči a tak jsem ho v roce 2003 prodal a nový majitel si ho odvezl a zrenovoval. A má se asi dobře.